Život s úsměvem
Krev
Bílá krvinka
Bílá krvinka či leukocyt je krevní buňka mnohých živočichů, která se obvykle podílí na fungováníimunitního systému. Bílé krvinky zpravidla mají schopnost bojovat proti virům, bakteriím a jinýmpatogenům či částicím, ale i nádorovým buňkám a vůbec všem organismu cizím materiálům.
Existuje mnoho typů bílých krvinek. U většiny živočichů se vyskytují zejména tzv. fagocytární(pohlcující) buňky, schopné jednoduchých a nespecifických způsobů obrany proti choroboplodným zárodkům. U člověka k této nespecifické obraně patří například makrofágy nebo neutrofily. U většinyobratlovců se vyskytuje i druhý typ bílých krvinek, a to tzv. lymfocyty, které vyvíjí
rafinovanější metody vyhledání a usmrcení patogenních organizmů či nádorových buněk. V lidské krvi je asi 7,4×109 bílých krvinek na litr krve, tedy mnohem méně než červených krvinek; zrají především vkostní dřeni, ale dále také v brzlíku i jinde. Pokud bílé krvinky nefungují tak, jak mají, může to vyvolat vážná onemocnění spadající do kategorie autoimunity či imunitních nedostatečností.
Krev je kapalná, viskózní cirkulující tkáň složená z tekuté plazmy a buněk (červené krvinky, bílé krvinky, krevní destičky). Medicínské termíny souvisící s krví často začínají nahemo- nebo hemato-, což je odvozeno z řeckého slova haema znamenajícího „krev“.
Vzhledem k její funkci se o ní často mluví též jako o trofické tkáni nebo trofickém pojivu.
Hlavní funkce krve je dopravovat živiny (kyslík, glukózu) a stopové prvky do tkání a odvádět odpadní produkty (např. oxid uhličitý a kyselinu mléčnou). Krev též transportuje buňky (leukocyty, abnormální nádorové buňky) a různé substance (aminokyseliny, lipidy, hormony) mezi tkáně a orgány.
U basofilního erytroblastu začíná syntéza hemoglobinu. U polychromatofilního erytroblastu je již v buňce tolik hemoglobinu, že cytoplasma ztrácí basofilii.Ortochromatický erytroblast se už dále nedělí. Vyvržením jádra mimo buňku (enukleace) vzniká z erytroblastu retikulocyt.
Vývoj erytrocytů trvá asi 7 dní. Erytropoéza je ovlivňována hormony (erytropoetin, tyroxin, testosteron, estrogen, somatotropní hormon) a je při ní důležité železo, vitamín B12 a kyselina listová.
Každý typ bílé krvinky vzniká ze samostatné prekursorové buňky. Lymfocyty jsou jediné krevní elementy, které vznikají diferenciací lymfoidní multipotentní buňky, ostatní bílé krvinky vznikají v myeloidní řady.
Část populace lymfoidních multipotentních buněk migruje do brzlíku, kde se dále diferencují na T-lymfocyty. Zbytek lymfoidní řady zůstává v kostní dřeni a dává vzniknout B-lymfocytům. B- a T-lymfocyty se od sebe liší jen povrchovými antigeny na buněčných membránách.
lymfoblast → prolymfocyt → lymfocyt
Prekursorovou buňkou pro monocyty je monoblast. Ten se diferencuje na promonocyty, které se dále dělí a diferencují se na zralé monocyty. Monocyty cirkulují v krvi asi 8 hodin, potom vstupují do vaziva, kde se mění v makrofágy.
-
Granulopoéza, vývoj granulocytů
myeloblast → promyelocyt → myelocyt → metamyelocyt → granulocyt
- Trombopoéza, vznik krevních destiček
Megakaryoblast → megakaryocyt → trombocyty
<div style="line-height: normal; font-family: Calibri, " segoe="" ui",="" meiryo,="" "microsoft="" yahei="" jhenghei="" "malgun="" gothic",="" sans-serif;="" font-size:="" 16px;"="">Přehled bílých krvinek člověka
Typ Vzhled Diagram Přibliž. % zastoupení
u dospělých[24]Průměr (μm)[24] Funkce[16] Typ jádra Granula[16] Doba života
buňky[24]Neutrofil 
54–62%[25] 10–12 mnoholaločnaté jemná, světle růžová pomocí barvení HE 6 hodin
(ale déle v slezině a dalších tkáních)Eosinofil 
1–6% 10–12 dvoulaločnaté růžovočervená pomocíbarvení HE 8–12 dní (v oběhu však několik hodin) Bazofil 
<1% 12–15 dvou- či trojlaločnaté velká modrá Hodiny až dny[26] Lymfocyt 
25–33% 7–8 - B-lymfocyt: různé patogeny
- T-lymfocyt:
- CD4+ (pomocné): vystavují peptidy z rozložených patogenních bakterií na MHC II
- CD8+ (cytotoxické): virem infikované anádorové buňky
- γδ T-lymfocyty
- NK buňka: virem infikované a nádorové buňky
silně barvitelné, mimo střed buňky přítomna u NK buněk a CD8+ T buněk týdny až roky Monocyt 
2–8% 14–17 Migruje z krve do dalších tkání a diferencuje se namakrofágy či dendritické buňky ledvinovité žádná hodiny až dny Makrofág 
21 (u člověka)[27] Fagocytóza zbytků buněk a patogenů a stimulacelymfocytů či dalších buněk aktivní v řádu dnů
nedospělé měsíce i rokyDendritická buňka 
7[28] Antigen prezentující buňka (APC) aktivuje T-lymfocyty podobně jako makrofág Onemocnění
S bílými krvinkami je úzce svázáno několik onemocnění. V tomto ohledu se běžně používá několik termínů. Leukopenie popisuje stav, kdy dojde k poklesu počtu bílých krvinek v těle. Obvykle dojde k poklesu jen určité skupiny bílých krvinek – z tomu se používají termíny jako lymfocytopenie (málo lymfocytů), neutropenie (málo neutrofilů),eosinopenie (málo eosinofilů) či basopenie (málo basofilů). Opačný problém je leukocytóza, při níž je v krvi přítomno zvýšené množství bílých krvinek: opět se rozlišujelymfocytóza, neutrofilie, eosinofilie a basofilie. Leukostáze je koagulace bílých krvinek. Leukemie je souhrnné označení pro několik akutních a chronických nádorových onemocnění, které vznikají rakovinným bujením tkáně, z níž vznikají bílé krvinky.
Oběhová soustava člověka
Lidská oběhová soustava je uzavřená a je složená ze dvou hlavních okruhů: tzv. malý srdeční oběh cirkuluje krev mezi srdcem a plícemi, zatímco ve velkém srdečním oběhu koluje krev mezi srdcem a celým tělem, aby byly živiny a kyslík dopraveny k buňkám.Funkce
Oběhová soustava má v lidském těle celou řadu různých funkcí. Přenáší kyslík do tkání a odvádí CO2. Rozvádí živiny z trávicí soustavy do jater (vrátnicový oběh) a z jater do orgánů celého těla. Odvádí odpadní látky do ledvin (vznik moči) a do kůže (vzniká pot). Rozvádí po těle hormony z endokrinních žláz (žlázy s vnitřní sekrecí) a teplo (čímž řídítermoregulaci). Zprostředkovává obranu organismu proti choroboplodným zárodkům - tvorbou protilátek a mechanickým zničením. Oběhová soustava konečně vytváří a udržuje stálé vnitřní prostředí.
Zárodečný vývoj
- Podrobnější informace naleznete v článku Embryonální vývoj kardiovaskulární soustavy člověka.
Přibližně uprostřed třetího týdne embryo již není schopné dodávat živiny do všech částí těla pomocí prosté pasivní difúze a objeví se potřeba vytvořit specializovaný cévní systém. Buňky, které jsou určeny pro vznik cévní soustavy, se rekrutují z řad mezodermu laterální destičky. Některé se postupně mění v myoblasty budoucího srdce, jiné se oplošťují a vytváří tzv. krevní ostrůvky – duté útvary, které postupně dávají vzniknout prvním cévám i krevním buňkám. Srdce prochází velmi komplikovaným embryonálním vývojem samo o sobě, je potřeba správně vytvořit všechny základní vrstvy a dutiny, chlopně mezi nimi, ale i třeba převodní srdeční systém. Co se týče cévního řečiště, to v podstatě kopíruje evoluční historii. V určité fázi je tak v lidském embryu možno najít artérie vedoucí k jednotlivým žaberním obloukům. Během dalšího vývoje však samozřejmě většina těchto tepen (tzv. aortálních oblouků) zakrňuje či podléhá značným změnám a dává vzniknout některým z nejdůležitějších cév v lidském těle (například z nich vznikají karotidy nebo podklíčkové tepny).
Důležitý přelom v uspořádání cévní soustavy je narození dítěte, kdy zaprvé přestane proudit krev z placenty a zadruhé tělo začne využívat plíce k dýchání. Zavře se zkratka zvaná ductus arteriosus, což umožní vyšší průtok krve plícemi. Vlivem následných tlakových změn uvnitř srdce se také zavírá foramen ovale (otvor mezi síněmi) a u většiny jedinců dojde do jednoho roku k úplnému srůstu. Samozřejmě dojde také k zániku pupečníkových tepen, pupečníkové žíly a také cévy známé jako ductus venosus, které měly význam jen pro plod napojený na placentu.
